Brno, hlavní nádraží, nástupiště páté, kolej pátá, kusá, čtvrt na dvě odpoledne. Rychlík číslo 666 ve směru Plzeň, hlavní nádraží, odjede… právě odtud. A chviličku to potrvá, přijede někdy v osm večer. Za předpokladu, že se na těch 400 kilometrech nic nestane, samozřejmě. Řazení vlaku nepřekvapí, vzadu dvě Bp-čka, B-čko, hytlák a AB-čko, do kterýho se nikdo kvůli tý pitomý kožence nepotáhne, a jedničku si tam člověk nekoupí, ani kdyby na to nakrásně měl. Proboha. Nevadí, vybrat si pěknou čtyřku v prvním nebo druhém plyšáku. Na pravé straně, je-li to možné. Lepší výhled, doufám. Pokud ovšem není špinavé okno. Zbývá hodit tu pitomou tašku a batoh nahoru na polici, svalit se do sedačky, a užívat si jízdu — až za těch pět minut přestanou trousit lidi, a konečně se pojede. Cesta tramvají samozřejmě nestála za nic, člověk je vyčerpaný už jenom jak to nesl od té pokladny až sem. Naštvaný z tradiční zácpy? Asi taky. Ne nutně vždy, někdy se to povede. O jednu dvě čtyřky dál se nějaký třebíčan rozjíždí v plodné diskusi, zřejmě. Nevadí, je to jenom hodina. Snad necestují žádní vodáci obtěžkaní lahvema chlastu. Vozem procházejí lidé dělající držky, že „nejsou tu kupíčka, táto!“
Průvodčí odkývá posledním opozdilcům, že ten vlak fakt jede tam a tam (protože to na tom debilním sto let starém panelu je sice napsané, ale co kdyby, žejo), a můžeme jet. První výhled je na katedrálu a Špilberk vedle sebe. Docela hezké. Proč vlastně jedu pryč? Podávám průvodčímu jízdenku, a tupě koukám do rozestavěných kanclů podle trati, a na odstavené honekry a pantograf. Nikdy jsem tam nebyl, mezi tratí a Ústředním hřbitovem není nic. Za Renneskou je pustina, kanceláře, krámy, parkoviště, silnice, stanice Horní Heršpice bokem od toho. Prý nové slavné Jižní centrum. Představoval bych si ho tedy jinak. Nevadí, prohlédneme si staveniště myčky, odstavného, podjezdu, soukromá tryzna za snesenou lávku, poslední pohled na dráty břeclavské trati, a vzhůru na Střelice. Obří sbírku elektromotorů v té fabrice u trati už zlikvidovali, zbyl tam jenom jeden nebo dva, a bordel. Plus tam postavili protihlukovou stěnu. Achjo. Pak se podjíždí nějaké mosty od dálnice či čeho všeho, a zahrádky. Zahrádky! Od Bohunic není trať vůbec znát, je schovaná za neprostupnou zdí zahrádek. Jsou tam všude, a jsou ošklivé. A Lískovec za nimi! Hradba paneláků odshora dolů. První pohled na Brno cestou tam, poslední pohled na Brno cestou pryč. Uvítání a rozloučení. Vždycky nutné zamyšlení, kdo tam žije. Je to trochu jiný svět. Ani tam jsem nikdy pořádně nebyl. Sídliště… co víc?
Do Střelic je nejrychlejší část trati. A zatím je to fajn. Nakonec, jedeme vlakem, a není to tak špatné. Slunce svítí… na všechny ty pseudopokusy o nějaké předměstí tím směrem. Ošklivé barabizny tam postavené, zahrádky, zahrádky, zahrádky… Střelice-dolní… Střelice, hnusný čoudící krokodýl, zanedbaná stanice, jako realita vedlejších tratí, nestavíme, aspoň, že tak. Pak se dá kouknout na trať směrem na Moravský Písek, jak mizí obloukem někde dole v lese. Trať na Okříšky mizí asi taky zajímavým způsobem, ale na Moravský Písek jsem nikdy nejel. Asi škoda. Někdy by se to mělo napravit. Pak už mizí i zahrádky. Kolem je les, výjimečně nějaká vesnička. Následuje nějaké to zakodrcaní v Zastávce, a jsme pryč. Nazdar Brno, chvíli na tebe nebude třeba myslet, chvilku jsi pryč. Na co teď vlastně myslet, při koukání do zalesněného svahu podle tratě? Teď je asi chvilka těšit se domů. Jízda se ještě neomrzela, a je to ještě daleko, takže se těšit ještě trochu dá. Obutý podvozek (vždycky je) skáče po trati, brejlovec se snaží, třebíčané blbě žvaní, vpřed, a usmívej se!
Za nějaký ten kilometr vyjíždíme krokem z lesa, a lokomotiva má co dělat vytáhnout i relativně lehký vlak — Co je to pět nebo šest vozů? Kdysi… — kolem Popovic do Rapotic. Popovice jsou ošklivé, jak si je prohlížíme ze všech stran, domky a kostel, ale to není nic divného. Prostě vesnice někde tam… V Rapoticích míjíme nějaký vlak do Brna. Jaké jsou Rapotice neví nikdo — nejsou z vlaku vidět. Nádraží se nesplete, ta velká betonová plocha nezradí. Před Kralicema je kousíček výhled na kopcovitou krajinu s nějakou vesničkou. Vypadá to poměrně fajn, člověk si pokaždé říká, že sem by se měl podívat, ale nikdy to neudělal. Nejspíš ani nikdy neudělá. Vlastně je to jenom krajina, a nic. V Náměšti se konečně zastavuje, vyléza tam nějaké množství lidí, jen malé nastupuje, někdy taky klidně žádné. O Náměšti se toho moc také říct nedá, je tam vidět jakýsi zámek na kopci, a možná tam je nějaká civilizace, ale to je taky těžko říct… Za Náměští opouštíme svět IDS JMK, kde už není radno nikdy vystupovat z vlaku, protože by se člověk už nikdy nemusel nikdy být schopen vrátit. Stoupáme do kopce kolem jakéhosi rybníka a silnice, kde svěřepě postávají nějací domorodci a pokoušejí se prodávat nějakou zeleninu nebo podobnou kravinu. Vždycky tam jsou. Nalevo se odděluje trať na letiště (Jak asi vypadá? Veliké vojenské letiště v takové krajině, to by možná stálo za to vidět. Někdy…), a vlak projíždí jakousi krajinou nikoho, a furt houká u křížů přes cesty pro traktory nebo kdovícosi co tam může být, pokud teda vůbec něco. Ve Vladislavi se pak přejíždí vysoký most, ve stanici mají hromadu smetí, a člověk kouká do silnice. Spolehlivě ho samozřejmě probudí přejezd železného mostu přes Jihlavu. Strašně to rachotí. Není to nijak významný most, nijak veliký most, nic, jenom to rachotí, a člověk si na to vždycky vzpomene.
Konečně, Třebíč. Na druhém kopci za řekou jakési novostavby bytovek, samozřejmě naprosto hnusných, ale to už je norma. Pak taková praštěná silniční vymyšlenost, kterou nikdy nepochopím, asi, a už stanice. Zastavujeme, a vystupuje moc lidí. Naštěstí. Po Třebíči už jen výjimečně cestuje tolik lidí. Odjezd ze Třebíče je triumfální, projíždí se kolem chalup, lidé s malými dětmi čumí na vlak, někdy i mávají. Ubozí třebíčští obdělávají nuzné zahrádečky před domem, a vůbec jim to nepřijde zoufalé. Ale couž. Třebíčí se projíždí, a většina jí je někde jinde, daleko. Člověku je to tak nějak jedno. Prostě Třebíč. Cokoliv. Pak další vysoký most nad nějakým parčíkem nebo jiným rekreačním nesmyslem. Borovina. A jsme fuč. Uf. Další landmark je jakési silo na kopci. Nejzajímavěji asi vypadá v bouřce. Ale ta nebývá často. Vede do něj jakási vlečka. Ale nejčastěji tam stojí furt nějaké náklaďáky. A dolu do Okříšek. Kde jsou furt všelijaké odstavené vozy a soupravy. A člověku přijde divné, že tam nemají dráty. Žádná taková větší stanice bez drátů už nebude, a pokud se nepočítají Střelice, které ale stejně moc nevnímám, pak ani nebyla. Je to tam takové divné. Vysoká výpravní budova vypadá trochu jako pevnost. Hospoda se štítem s mašinkou vždycky pobaví. Trať pak vede už kolem řeky, údolím, ale ještě chvíli je výhled na krajinu s vesnicema kolem. Jediná dominanta je tam jakýsi kostel v nějaké díře kolem. A pak už jen to údolí s klikatící se říčičkou, a značně neintenzivním, ale nepřerušeným, osídlením. V Bransouzích se křižuje (většinou jo) s rychlíkem naproti do Brna. A údolí. Údolí. Je tam nějaký pension, který do celého světa vytrubuje svoje telefonní číslo, vždycky na to musím myslet. Kolem tratě je jakýsi kabel, který se roztomile pohupuje plusminus ve výši oken vlaku.
Blízkost Jihlavy ohlašuje až opět další hnusná developerská zástavba na kopci u tratě, a jakýsi pokus o průmyslové kdesicosi, asi je to čistička, ale kdoví. Od trati je Jihlava docela hezky vidět. Teda, zejména je vidět, že není co vidět. Nějaká sídliště, starší zástavba dole, a to je asi tak ono. Před nádražím vždy zaujme napravo kolej na kamenné zdi, postupně klesající dolů, ke stanici. Pak nenápadně, skoro tajně, trať na Veselí, čekající brněnská plechovka nezapamatovatelného čísla, vždy přibližně stejně oprýskaná a ošklivá, pak mineme staniční budovu, a zastavíme až vzadu, u nástupišť. Lidé vystupují, nastupují, příjíždí nějaký nesmysl, jako třeba osobák od Cerekve, a první část cesty je pryč. Celé ty tři roky je to stejné. Nic se nemění. Stejný popis by se dal použít na každou z desítek jízd (pokud zrovna nepopadaly stromy, nezdechla lokomotiva, nebo něco, ale v drtivé většině případů se jede normálně a načas). Všechno tohle se člověk za tři roky naučí, přijde mu to samozřejmé. Je to přirozená scéna a pevná součást jeho života. Už nezapomenutelná. Odehrává se to znovu a znovu. Už kdovíkolikátý jízdní řád. Už kdovíkolikátý rok. Tolik se toho už mělo změnit, a všechno je stále stejné. I já jsem. Chtěl jsme to změnit. Chtěl jsme jezdit lépe, i žít lépe. Jenže mám stále tu samou starou trať, se stejným vším, hýbe se jenom s minutkama v jízdním řádu, nebo jestli do Plzně jezdí ten, či ten vlak. I v životě je všechno stejné. A nějak cítím, že tohle nemůže být navždy. Něco se musí stát, a doufám, že to bude nějaká velká změna k lepšímu (že nám trať elektrifikují, a my že… něco, vyrostu, budu chytřejší). A bojím se, že se akorát něco strašně pokazí, a budu vzpomínat na to jak bylo, protože bylo lépe. Ale nemohlo to vydržet, nemohlo to být navěky.
A ještě zbývá skoro 200 kilometrů. Až do Plzně ještě víc. Ale, Plzeň…
]]>
